Kalper.eu

Harry Potter a strašidelný dům

Kalper — Sat, 19 May 2012 14:01:42 +0000

Tak takhle nějak by mohl znít podtitul posledního filmu, ve kterém hraje Daniel Radcliffe hlavní roli. Jenže ten mladý obrýlený chlapec s bleskem na čele je už minulostí a Radcliffe ukázal, že umí víc, než jen běhat po Bradavicích s koštětem na famfrpál. Řeč je o duchařském hororu Žena v černém (The Woman in Black), kde si Daniel vystřihl hlavní roli advokáta Arthura Kippse.

Arthur Kipps se vydává do malé vesnice daleko od Londýna, kde musí vyřídit záležitosti okolo pozůstalosti zesnulého majitele sídla Eel Marsh House. Jeho příjezd nevzbudí u místních obyvatel pražádnou radost. Spíše se snaží zajistit, aby nezvaný host chytil první vlak zpátky do Londýna. Jenže pro Kippse je tohle poslední šance, jak si udržet místo v advokátní kanceláři, a tak se, místním navzdory, vydává do odlehlého sídla. Zde postupně odhaluje temnou minulost zesnulých majitelů a zároveň zjišťuje příčinu vysoké dětské úmrtnosti, která zdejší kraj sužuje.

V hororech obecně, nejen v těch duchařských, je nejdůležitějším prvkem atmosféra. A právě ta je zde budována opravdu precizně. Práce kamery, zvuky, hra světel a stínů, vše zde do sebe zapadá. Prakticky po celou dobu, kdy se postava Arthura Kippse pohybuje osamocena starým domem, jsem pociťoval nepříjemné mrazení v zádech. Lekačky byly umístěny opravdu chytře a většinu z nich jsem dopředu nehádal. Dalším plusem pro mě byl příjemný herecký výkon Daniela Radcliffa, který snad tímto započal novou etapu své herecké filmové kariéry. Za jedinou slabinu snímku mohu považovat pouze četná klišé, kterým se však, vzhledem k žánru, nemohli autoři ubránit. Z mého pohledu s nimi ale pracují dobře a neurazí ani diváka, který podobných filmů viděl stovky. Žena v černém je pro mě příjemným překvapením (původní verzi z roku 1989 jsem neviděl) a bez výčitek ji mohu doporučit všem milovníkům duchařin.

75%

Hraní her může zabíjet

Kalper — Wed, 28 Mar 2012 17:18:09 +0000

Přesně s takovou myšlenkou přišla ve své knize Erebos rakouská autorka Ursula Poznanski. Uchopila fenomén masivně-multiplayerových her, který se dnes týká miliónů hráčů, a dala ho do kontextu skutečného světa. Co by se stalo, kdyby se smazal rozdíl mezi hranicemi hry a reality? Kdyby hráči prostřednictvím svých činů ve skutečném světě dosahovali cílů ve hře a naopak?

Nick je mladý huberťák, hraje basket, poflakuje se s kámošema a kouká po holkách. Všechno je fajn, až do dne, kdy se někteří lidé z jeho okolí začnou chovat zvláštně. Vyhlášení třídní borci si cosi šeptají v ústraní s obrýlenými outsidery, někteří spolužáci chodí do školy nevyspalí, jiní nechodí vůbec. Nick si všimne, že po třídě koluje DVD s tajemným obsahem, o kterém nikdo nemluví. Moc ho zajímá, co na něm je, ale vždycky narazí na zeď mlčení nebo těžko uvěřitelných výmluv. Netrvá však dlouho a i on stane vlastníkem stříbrného disku s nápisem EREBOS. K jeho překvapení jde o velice propracovanou online hru, o které však není na internetu jediná zmínka. A brzy se dozvídá proč. Hráči Erebosu musí dodržovat přísná pravidla, mezi která patří i zákaz jakýchkoliv zmínek o hře před nezasvěcenými. Nick hře naprosto propadá. Hrál by celé dny i noci, kdyby po něm Erebos občas něco nechtěl zařídit v reálném světě. Přenést nějaký ten balíček z bodu A do bodu B, občas někoho sledovat a vyfotit… I když si to Nick nechce zprvu vůbec připustit, začíná tušit, že Erebos nepříjemně přerůstá virtuální svět a s největší pravděpodobností má své vlastní zájmy ve světě skutečném…

Erebos se čte opravdu dobře. Ursula Poznanski píše velice civilně, bez zbytečných kudrlinek a příběh, který je rozprostřen na bezmála 320 stránek, doslova plyne před očima. Nenarazil jsem na jediné hluché místo, na jedinou nudnou pasáž. Vyprávění má správný spád a příběh je vypointován bez logických chyb, které by dobrý pocit z knihy kazily. Erebos je zkrátka velice dobrý thriller, který by neměl zůstat bez povšimnutí. Své si v něm najdou jak hráči videoher, tak i lidé počítačem nepolíbení. Nezbývá mi tak nic jiného než Erebos všem doporučit a začít se poohlížet po dalším románu rusovlasé Ursuly.

80%

EREBOS – Hra, která zabíjí
Autor: Ursula Poznanski
Nakladatelství: FRAGMENT
Rok vydání: 2011
Počet stran: 319

Web knihy: www.ereboszabiji.cz

Pozvánka na miniKRVÁČEK

Kalper — Fri, 02 Mar 2012 17:46:43 +0000

Dobré projekty se mají podporovat a tenhle rozhodně patří mezi ně. Jsem proto rád, že se můj blog stal jakýmsi „mediálním“ partnerem festivalu hororového filmu miniKRVÁČEK. Tato malá, takřka rodinná akce se uskuteční 10.3.2012 v prostorách kavárny Modrá hvězda v Chotěboři (vstupné je dobrovolné). Ústředním motivem celého hororového setkání je Mexico, takže nečekejte žádné provařené fláky a hollywoodské remaky. Dramaturgii, stejně jako celou organizaci festivalu, si vzal na starosti hororový šílenec Fox. Postupně nám naservíruje pětici mexických kruťáren, ostrých jako řádně odleželé jalapeños. Mnozí z nás tak rádi sáhnou po něčem ostřejším na uklidnění. Bez povšimnutí proto nesmí zůstat nabídka kavárny Modrá hvězda – pro účastníky festivalu miniKRVÁČEK Metaxa ve velkém panáku za 25 Kč. Chybět samozřejmě nebude ani soutěž o zajímavé ceny. Takže pokud hledáte kvalitní zábavu na sobotní odpoledne a nebojíte se bát, tohle je správná volba. Všichni jste srdečně zváni.

miniKRVÁČEK – časový harmonogram:

14:00 Kletba plačící ženy (La Maldicion de la Llorona) – CSFD

16.00 Hřbitovní terror (Cementorio del terror) – CSFD

18:30 Stroj času (Cronos) – CSFD

20:00 Ukrutný (Atrocious) – CSFD

22:00 31 kilometr (Kilómetro 31) – CSFD

P.S.: Hnědé bezpečnostní trenky s sebou

SWTOR: Launch party

Kalper — Sun, 18 Dec 2011 15:42:26 +0000

Představovat zde nejnovější počin polobohů z BioWare zde nemá příliš velké opodstatnění. Vždyť kdo by se dokázal vyhnout nekonečné marketingové masáži, která provází blížící se vydání Star Wars: The Old Republic? Nikdo a nikde tomu nemohl uniknout. Již před vydáním se toto mmorpg těší obrovské přízni herního publika, které ho s neskrývaným nadšením označuje jako WoW killer (což ukáže až čas) a hltá každou novinku, obrázek či nové video, které BioWare vypustí. A právě tito nadšení příznivci uspořádali párty u příležitosti brzkého spuštění hry (20.12.2012).

SWTOR Launch Party

Místem konání sestal pražský klub Hvězda, jehož prostory poskytly dokonalé podmínky pro průběh celé akce. Program launch party byl velice pestrý a pořadatelé si na něm dali opravdu záležet. Kromě závodů ve Swoopech, turnaji v Pazaaku a vědomostního testu se publikum dočkalo několika přednášek, jejichž tématem byla historie BioWare, Star Wars a jejich vesmír a vývoj MMO her. Kvalita jednotlivých vystoupení byla na dobré úrovni, což se bohužel nedá říct o kvalitě ozvučení. Přednášejícím nebylo příliš rozumět, a pokud se chtěl posluchač přeci jen něco dozvědět, musel hodně napínat sluch, aby z monotónního huhlání složil pár souvislých vět. Nicméně tento technický nedostatek byl vykompenzován živou diskusí mezi účastníky párty. Probralo se snad úplně všechno, od prvních herních zážitků z Old Republic (předplatitelé mohou do hry nakouknout již od poloviny tohoto týdne) až po spekulace, co bude obsahovat první patch.

Na závěr se snad už hodí jen poděkovat pořadatelům za vydařenou akci. Věřím, že ty následující budou minimálně stejně tak dobré, jako byla tahle.

Kdo za tím vším stál:

Stop prokrastinaci!

Kalper — Wed, 12 Oct 2011 18:51:27 +0000

Znáte to přísloví: „Co nemusíš udělat dnes, odlož na pozítří a získáš den volna?“. Přesně tím se řídím a musím uznat, že v odkládání jsem celkem přeborník. Vždy rád odložím něco na později, udělám to až pak. Raději se teď podívám na Odložené případy a práci do školy nechám až na potom. Vždyť je přede mnou tolik zítřků a všude kolem tolik odkládacích prostor. Žije se mi v tomhle systému opravdu dobře, dokud nepřijde den D, hodina H, minuta M, vteřina V a mé současné já je zavaleno úkoly z minulosti, které vtipně odložilo mé povalečské ego. V tu chvíli si říkám, že bych měl něco změnit. Chytit tu mrchu prokrastinaci za její králičí uši a podívat se jí pěkně zpříma do xichtu! Přesně tak, jak to udělal Leo Babauta.

Stop prokrastinaci!
Před pár dny spatřila světlo světa elektronická kniha Stop prokrastinaci!, za kterou stojí Pavel Králíček a Pavel Říha. V anglickém originále se jmenuje The Little Guide to Un-Procrastination a napsal jí Leo Babauta, dnes již notoricky známý guru osobního rozvoje. Stop prokrastinaci! shrnuje Babautovi poznatky z boje s chronickým odkládáním povinností a hned na úvod musím říct, že jde o shrnutí opravdu hutné (ačkoliv tomu počet stran nemusí napovídat). Kniha je přehledně členěna do krátkých kapitol, které krůček po krůčku vedou čtenáře napříč celým problémem a předkládají mu různé možnosti a způsoby řešení, s jejichž pomocí lze prokrastinaci úspěšně porazit. Leo nabízí celou řadu nejrůznějších rad a nápadů, takže mezi nimi najde každý alespoň jednu, s jejíž pomocí dosáhne jistého zlepšení. Ale i zde platí, že bez práce nejsou koláče. K trvalému zlepšení je vždy potřeba silná vůle a odhodlání se sebou něco udělat.

Jedním z hlavních rysů této knihy je opakování. Takže pokud nepatříte k vášnivým čtenářům a bojíte se, že byste mohli zapomenout co jste četli v předchozích kapitolách, můžete s klidem vydechnout. Rady a doporučení Lea Babauty v knize Stop prokrastinaci! jsou jako lavina – cestou do údolí poslední kapitoly s sebou hrnou vše, co cestou potkaly. A na konci je krásné shrnutí prostřednictvím odpovědí na často kladené otázky o prokrastinaci.

Sečteno a podtrženo, Stop prokrastinaci! je užitečnou příručkou pro každého. Je stručná a srozumitelná. Je v češtině a je levná. Ještě ji nemáte? Tak honem navštivte prokrastinace.zenhabits.cz!

E. A. Poe vs. Hollywood

Kalper — Sat, 08 Oct 2011 20:29:13 +0000

Mám rád Edgarovi básně a líbí se mi jeho detektivky, i když by se mohly zdát na dnešní poměry příliš popisné. Mám rád tu atmosféru, která prostupuje celým jeho dílem. Když jsem poprvé četl Jámu a kyvadlo, chlupy na krku my stály hrůzou a bez dechu jsem hltal řádek po řádku. A Havran? Brrrrr… Když jsem zjistil, že se na motivy děl tohoto skvělého spisovatele chystá film The Raven, byl jsem nadšen. Pokud takový materiál dostane do ruky dobrý scénárista, nemůže přeci vzniknout žádná hloupost! Jenže je tu ještě potíž s režisérem… V tomto případě jím je James McTeigue. Natočil sice, v mých očích, skvělý snímek V jako Vendeta, jenže jeho další filmy měly spíše sestupnou tendenci (Invaze, Ninja Assassin). Nejnovější trailer na Havrana sice není originální (lehce připomíná nového Sherlocka Holmese či starší snímek bratří Hughésů Z pekla), ale vypadá velice slibně. A jak se říká, naděje umírá poslední.

Herní vývojář, ten tvrdej chleba má…

Kalper — Sat, 01 Oct 2011 11:38:00 +0000

Pohleďte na první hru pro Android, za kterou jsem byl ochoten utratit peníze! Ano, je to tak. Nikdy bych nevěřil, že budu ochotný zaplatit za nějakou hříčku pro mobilní telefon. Vždy jsem si vystačil s lite verzemi plnými reklam. Ovšem vývojáři Game Dev Storry na to šli od lesa. Nechali mě namlsat návykové hratelnosti a pak řekli: „GAME OVER!“. Chceš hrát dál? Odemknout všechny možnosti, které ti hra nabízí? Zaplať! A já zaplatil.

Game Dev Storry je v podstatě budovatelská strategie. Založíte si malé herní studio a snažíte se vydobýt si své místo na slunci. Do začátku máte malou kancelář, sekretářku, dva zaměstnance a pár dolarů v kapse (když teď o tom tak přemýšlím, tak toho máte do začátku víc než dost). A můžete začít vyvíjet. Hned z kraje hry máte k dispozici jen pár žánrů, do kterých se můžete pustit. Vyvíjet začnete jen pro PC, protože licence pro jiné platformy jsou nekřesťansky drahé. Tím, že vyvíjíte hry určitého žánru, se postupně zlepšujete a vývoj vás pak stojí méně času a výsledky jsou lepší a lepší. Zaměstnance můžete podle jejich specializace různými způsoby školit a zlepšovat jejich dovednosti, což se opět odrazí na kvalitách vámi vyvíjených titulů. Ke slovu také přijde fanouškovská základna, jejíž přízeň je velice vrtkavá. Fandové reptají, když děláte stále stejné hry. Reptají, když se pustíte do něčeho neobvyklého. Reptají, když očekávaný titul nabere zpoždění. Není to s nimi jednoduché, ale jejich přízeň je zkrátka příliš důležitá na to, abyste se rozhodli je ignorovat.

Postupně se vaše práce zlepšuje, při dobře zvolené strategii prodeje stoupají a vaše společnost se zvětšuje. Nabíráte nové zaměstnance, stěhujete se do větších kanceláří… Nebo uděláte pár propadáků a studio zavřete dříve, než jste si vůbec stačili zabydlet svou kancelář. Game Dev Storry je zkrátka komplexní hrou, alespoň v rámci mobilních zařízení, a není problém s ní strávit desítky hodin herního času. Vyzkoušejte lite verzi a uvidíte, jestli se Game Dev Storry podaří zaseknout drápek do vašeho vkusu. Možná, vás pohltí stejně, jako pohltila mě. A možná, že vývojářům pošlete těch pár dolarů za plnou verzi. Rozhodně si to zaslouží.

Captain America: První Avenger

Kalper — Sat, 06 Aug 2011 23:11:00 +0000

Po delší době jsem vyrazil do kina na 3D projekci. Nebyl to úmysl, spíš řízení osudu. Potřeboval jsem zabít pár hodin čekání v jihlavském City Parku a místní CineStar nabízel pouze Auta 2 (nemám rád první díl a za druhý bych tedy nebyl ochotný zaplatit ani symbolickou částku), Harryho Pottera (toho už jsem viděl) a Kapitána Amériku (tedy Captain America: První Avenger). A tak vyhrál kapitán. Ve 3D. Ano, opět řízení osudu, neboť 3D projekce začínala dříve než promítání placaté verze. A jaké to bylo?

Hned na začátku musím zmínit, že maskovaný hrdina Captain America, byl pro mou maličkost zcela neznámou veličinou. Komiksy dosud nebyly mým oblíbeným literárním žánrem (četl jsem jen Čtyřlístek, Rychlé šípy a příběhy o magorovi z planety Czarnia – Lobo) a tak jsem do kinosálu vešel prost jakýchkoliv očekávání. A vyplatilo se. Filmový Captain America je fajn chlap, motá se kolem něj pohledná ženská (agentka Peggy Carter v podání okouzlující Hayley Atwell) a má proti sobě überzloducha Johanna Schmidta (jehož démonicky ztělesnil Hugo Weaving). Děj příjemně odsýpal a vážně mě bavilo sledovat celou tu cestu od vychrtlého nýmanda z Brooklynu po hrdinného supervojáka. Dokonce mi nevadil ani ten přehnaný patriotizmus a výkřiky kapitalistické propagandy. Zkrátka příjemně ztrávená dvouhodinovka.

Pokud jde o negativa, tak ty jsou čistě technického rázu. Především jde o onen třetí rozměr. Ano, 3D je u podobných filmů opravdu zbytečné. Světlé scény jsou tmavé a tmavé scény jsou černé jako führerova bota. Druhá věc, která mě tak trochu potrápila, byla scéna po závěrečných titulcích. Problém byl v tom, že ta scéna nebyla po těch animovaných titulcích, ale až po těch úplně nejdelších a nejnudnějších titulcích. A vlastně to ani nebyla cool scnéna jako v X-Men Origins: Wolverine, ale „jen“ trailer na chystané The Avengers. Zkrátka si myslím, že se nevyplatilo na ni čekat.Sečteno a podtrženo – Captain America: The First Avenger stojí za vidění. Sice výrazně nenadchne, ale vůbec neurazí.

65%

P.S. : Český dabing se povedl. A né že ne!

Sweeney Todd: Šňůra perel

Kalper — Sun, 31 Jul 2011 10:17:00 +0000

Ke knize Sweeney Todd: Šňůra perel jsem se dostal prostřednictvím muzikálu Tima Burtona a především kvůli mé sestře, která mě touto knihou obdarovala. Oběma patří mé díky. Pokud si myslíte, že po shlédnutí zmiňovaného muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street bude zbytečné knihu číst, jste na omylu. Velkém omylu. Tim Burton se knihou inspiroval velmi volně a v zásadě převzal jen některé postavy a zasadil je do zcela jiného příběhu. A o čem že tento román od neznámého autora vlastně je?

Čtenář se ocitne v Londýně devatenáctého století, kde na rušné obchodní ulici Fleet Street provozuje svou živnost podivný holič Sweeney Todd. Na první pohled opravdu ošklivý člověk s pažemi silnými jako medvěd a myslí mazanou a bystrou jako liška. Kromě vzhledu majitele je na tomto holičství zvláštní ještě něco – někteří zákazníci vejdou, ale již je nikdo nespatří vycházet. Toho se dovtípí mladý Tobias, Toddův učeň, jenž čas od času nalezne v prázdném holičství osamělou vycházkovou hůl či zapomenutý klobouk. Ovšem jeho všetečné otázky vedou vždy k řádnému výprasku od mistra holiče, a tak nebohý chlapec žije ve strachu a se svým podezřením se nikomu nesvěří. V jiné části Londýna bydlí utrápená Johanna Oakleyová, která postrádá svého milého Marka. Posel, který ji měl přinést tolik očekávané zprávy o osudu jejího vyvoleného, zmizel na Fleet Street spolu se šňůrou perel, kterou s sebou nesl jako dar osamělé Johanně. Zoufalá dívka nalezne oporu v plukovníku Jeffreyem, který začne po zmizelém pátrat.

Tolik k příběhu. Musím říct, že z knihy opravdu sálá atmosféra starého Londýna a autor umě vykresluje zatuchlé kouty špinavých a temných uliček, kam slušná dívka nezavítá ani za denního světla v doprovodu královské stráže. Příběhem nás vede autor jako vypravěč, což vyniká hlavně v oněch popisných pasážích, ovšem když přijde na řadu přímá řeč, občas to trochu zaskřípe. Dialogy nejsou silnou stránkou tohoto románu. Ale i přesto příběh příjemně plyne a na konec vyprávění se zdatnější čtenáři dostanou raz dva. Mě osobně vyvrcholení celého děje trochu zklamalo, ale rozhodně neurazilo. Dovedu si představit, že řada jiných čtenářů bude zcela spokojena. V budoucnu tuto knihu jistě znovu otevřu, neboť se z ní line příjemná vůně masových taštiček paní Lovettové.

65%

Autor: Neznámý

Nakladatelství: Domino

Rok vydání: 2008

Obálka: Dušan Žárský

Počet stran: 238

Originální název:
THE STRING OF PEARLS: THE ORIGINAL TALE OF SWEENEY TODD

Pro zajímavost přikládám odkaz na mapu Londýna roku 1850 - london1850.com

Hráčova krize

Kalper — Thu, 14 Jul 2011 15:41:00 +0000

Tahle mrcha jednou navštíví každého hráče. Přichází pozvolna, nenápadně. Ale nakonec přijde a zasáhne i hrdinu, který nesčetněkrát zachránil svět před pekelnými hordami démonických bratrů Diabla, Mephista a Baala.

Jak už to tak bývá, všichni jednou vyrosteme, opustíme rodná hnízda a začneme pracovat. A najednou zjistíme, že naší největší starostí není to, co si zahrajeme po příchodu domů. Je třeba platit účty, starat se o přítelkyně, opravovat porouchaná auta (bez kterých se do práce sotva dostaneme), učit se (pokud jsme snahu o další vzdělávání již dávno nevzdali) a v těch vzácných chvílích volna na hraní zkrátka není příliš pomyšlení.

U mě to začalo opravdu nenápadně. Začal jsem si hry velice dobře vybírat, protože i mezi těmi nejlepšími hrami jsou rozdíly a mým zájmem není hrát Xtý klon Call of Duty nebo Yté pokračování série Need for Speed. Přes velmi jemné síto mých přehnaně vysokých nároků prošlo jen pár titulů ročně. A dnes? V šuplíku mi leží rozehraný první Dragon Age, protože na něj není čas. Svůdná čarodějnice Bayonetta musela z domu po pár týdnech, protože se na ni jen prášilo a zjistil jsem, že ve chvilkách volna raději sáhnu po hře bez trapně rozmístěných check pointů. A Batman: Arkham Asylum čeká na vložení do mechaniky už hezkých pár týdnu, zabalený v celofánu.

Občas se objeví hra, která mě i přes veškerou nepřízeň okolností dokáže přikovat k Xboxu, ale to bývá velice zřídka. Naposled to byl Assassin’s Creed II a před ním Fallout 3. A tak jsem zjistil, že si raději zahraju dvě pořádné hry do roka, než čtyři pitomosti měsíčně. Čas je zkrátka vzácná komodita a je nutné s ním podle toho nakládat.