Nastala chvíle kdy jsem podlehl tlaku, který intenzivně vyvíjela má přítelkyně zhruba tři čtvrtě roku, a rozhodl se přidělat na zeď skobu, abychom si mohli zútulnit bydlení nějakým pěkným kouskem umění. Třeba obrazem nahé ženy, nebo něčím alespoň trochu podobným.
Vyfasoval jsem od otce své vyvolené poslední hřebík do betonu, který našel ve svých nekonečných zásobách věcí, které by se jednou mohly hodit, a dal se do díla.
Ten jediný hřebík mě v prstech doslova pálil. Tíha zodpovědnosti byla veliká a já rozhodně nehodlal zklamat. S pečlivostí sobě vlastní jsem dobře vyměřoval každý úder kladiva. PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK! Dílo bylo dokonáno, hřeb byl v panelu a téměř nic mi nekazilo radost z dobře vykonané práce. Téměř. Hřebík byl trochu nakřivo. S tím jsem se nehodlal smířit! Vzal jsem kladivo a lehce na hřebík poklepal zboku.
