Blood: The Last Vampire

Plakáty tohoto snímku se chlubí nápisem „Od producenta filmů Tygr a drak & Hrdina“ což by ledacos slibovalo. Lepší ale bude se od všech očekávání odprosit, protože pak si Blood užijete daleko více. Film vychází z animovaného seriálu, který se v zemi vycházejícího slunce těší velké oblibě. Ten jsem bohužel neviděl, takže nemohu srovnávat, nakolik se film režiséra Chrise Nahona (Polibek draka, Říše vlků) drží své předlohy. Nicméně, film je natočen tak, že není třeba o světě Blood vědět víc, než co vyčtete z plakátu.

Hlavní hrdinkou příběhu je Saya, napůl člověk, napůl upír/démon. Pracuje pro tajnou organizaci jménem „Rada“ a jejím jediným cílem je pomstít se Onigen, nejstaršímu z démonů, za vraždu svého otce. Saya je vyslána na americkou vojenskou základnu Kanto v Tokiu, aby zde učinila přítrž podivně vysoké aktivitě démonů. Vše nasvědčuje tomu, že se Onigen brzy objeví.
Příběh slibuje dostatečnou dávku akce, což se filmařům podařilo dodržet. Choreografie soubojů lahodí oku (ostatně Ji-hyeon Jeon ve školní uniformě vypadá skvěle, i kdyby tou katanou krájela třeba chleba), jen kamera je občas chaotická a akci zabírá z divných úhlů. Dojem také kazí digitální krev, která vypadá hrozně. O to hůř, že jí jsou při každém máchnutí mečem doslova hektolitry. Ale zvyknout se na to dá a tvůrci hned v začátku filmu přispěchají s vysvětlením, že démoni mají jednoduše divnou krev. Jen zapomněli říci, že divní jsou i démoni samotní. Digitální triky jsou v Blood zkrátka na mizerné úrovni.

Asi jste si všimli, že slovo „upír“ jsem použil pouze jednou. Jde o to, že ve filmu vlastně nikdy nikdo nesaje krev a i sama hrdinka používá často výraz „démoni“ (jen párkrát zaznělo „bloodsuckers“). Což je, s ohledem na název filmu, poněkud matoucí. Vysvětlení jistě nalezneme v animované sérii, ale i bez něj se obejdeme. Blood: The Last Vampire je oddechovým snímkem, u kterého se dá skvěle vypnout. A těch 80 minut uteče jako voda.