Tahle mrcha jednou navštíví každého hráče. Přichází pozvolna, nenápadně. Ale nakonec přijde a zasáhne i hrdinu, který nesčetněkrát zachránil svět před pekelnými hordami démonických bratrů Diabla, Mephista a Baala.
Jak už to tak bývá, všichni jednou vyrosteme, opustíme rodná hnízda a začneme pracovat. A najednou zjistíme, že naší největší starostí není to, co si zahrajeme po příchodu domů. Je třeba platit účty, starat se o přítelkyně, opravovat porouchaná auta (bez kterých se do práce sotva dostaneme), učit se (pokud jsme snahu o další vzdělávání již dávno nevzdali) a v těch vzácných chvílích volna na hraní zkrátka není příliš pomyšlení.
U mě to začalo opravdu nenápadně. Začal jsem si hry velice dobře vybírat, protože i mezi těmi nejlepšími hrami jsou rozdíly a mým zájmem není hrát Xtý klon Call of Duty nebo Yté pokračování série Need for Speed. Přes velmi jemné síto mých přehnaně vysokých nároků prošlo jen pár titulů ročně. A dnes? V šuplíku mi leží rozehraný první Dragon Age, protože na něj není čas. Svůdná čarodějnice Bayonetta musela z domu po pár týdnech, protože se na ni jen prášilo a zjistil jsem, že ve chvilkách volna raději sáhnu po hře bez trapně rozmístěných check pointů. A Batman: Arkham Asylum čeká na vložení do mechaniky už hezkých pár týdnu, zabalený v celofánu.
Občas se objeví hra, která mě i přes veškerou nepřízeň okolností dokáže přikovat k Xboxu, ale to bývá velice zřídka. Naposled to byl Assassin’s Creed II a před ním Fallout 3. A tak jsem zjistil, že si raději zahraju dvě pořádné hry do roka, než čtyři pitomosti měsíčně. Čas je zkrátka vzácná komodita a je nutné s ním podle toho nakládat.
