Stárnu. První šedivý vlas jsem objevil už před lety, práh bolesti se zvolna posouvá směrem dolů a dříve tolerované bolístky začínají přecházet v permanentní bolest. A to mi ještě nebylo 30. Co bude pak? Trvalá agónie? Raději na to nemyslet.
Nedávno přerostla má bolest zad tolerovatelnou mez. Přestala být tím občasným varovným signálem, že bych to se sezením u počítače neměl přehánět, a stala se uječenou mrchou, které by se měl chtít každý zbavit. Zašel jsem tedy na ortopedii.
Absolvoval jsem rentgen, 45 minutové čekání před ordinací a poté nastoupil před zrak doktorův. Ortoped si prohlédl rentgenové snímky, zkonstatoval, že se kolegům příliš nepovedly, a přistoupil k vyšetření. Během chvíle odhalil, kde že je zakopán onen příslovečný pes a zeptal se: „Dám vám obstřik páteře, chcete?“
Souhlasil jsem a hned se přiznal, že vlastně nevím, co to obnáší. Lékař mi vše vysvětlil a během vteřiny jsem měl jehlu v bedrech.
„Teď ucítíte tlak.“ pravil ortoped a zatlačil na píst.
„To je teda pořádnej tlak, pane doktore!“ zaskučel jsem a zadoufal, že to brzy přestane.
„Však je to taky velká injekce!“ zazněla slova lékařova.
Když bylo po všem, lehl jsem si a požádal sestru o trochu vody.
„No jo, ztratil jste barvu.“ zkonstatovala má zachránkyně a podala mi kelímek.
Když jsem se zmátožil, poděkoval jsem a odebral se do nemocniční lékárny vyzvednout léky z receptu, který mi doktor napsal, zatímco jsem na lehátku bojoval o své vědomí. Jo, jsem to ale měkkota.
Ve frontě v lékárně se znovu ozvalo nutkání na chvíli „vypnout“ a tak jsem se rozhodl frontu opustit a dojít si koupit něco k pití. Na chodbě stál automat a v něm Kofola. Hurá! Koupil jsem si tu božskou manu, sedl si na lavici a začal pít.
V tom se vedle mě ozvalo: „Můžu si loknout?“
Podívám se a nalevo ode mě sedí bezďák. Zarostlej jak Rumcajs, špinavej, veškerej majetek v igelitce pod lavicí…
Jasně, jednou ty, jednou já…
„Ne, nemůžeš.“ dorazil jsem půllitrovku a vyrazil vstříc bezvědomí do lékárny.
